poetry: nad parapety [0x07]
Světla pohasla,
svícen na zeď příběh zpívá,
bajku o bortícím se mýtu,
a tep je mrcha soupeřivá,
co nutí mě k smíchu.
Temnoto klapnutím dveří ukrojená,
ukřivděná a uražená,
temnoto slepě milovaná,
opratě života vrať mi zpět!
Vezmi si skutky co v sobě nosím,
i směr kterému nelze vyhovět.
Ztracená soudnost je křivě pozlacená
hrdost zmizela v slzách utopená
prozraď v čem liší se zlé a dobré,
za co v životě vděčíme jen sobě?
cestu pod chodidla načmárej mi zpět!
Navrať poslední můj dech
a do úst vlož mi slova obarvená
neb teď co písmeno to holá šeď
na rtech poslední doutná polibek.
Světla pohasla
ve vůni skomírajícího knotu
pohybu zbaven ležím tu nahý.
místnost oněměla.
Vpleten do rezavého plotu,
dny v křečích mne obcházejí
temnotou ukřivděné,
vrhají se bez nadechnutí
mezi križovatky světel,
tam v dálnicích nad parapetem
za závorou umlčených okenic,
tam u stropu musím bdít
v pavučině prázdnych rozhodnutí,
utkané z mesíčního svitu,
sbíram sílu a chuť dál žít.
coded by 0×63
