Bloudíme po cestách kam radost nevstoupila
žluklá hořkost pachem nám perutě provoněla
vezmu tě k ironii, přímo k rozcestí, vezmu tě
po bavlně a trní, milovat na střepech zrcadel budu tě
těch skel rozbitých a ulepených z vyhořelé vášně
horizont bez světel cení vybité z amalgamu zuby
jazyk v azylu a nikdo pláchnout neví jak a kudy
když vznítí se plachetnice v nádržích prázdných
prcháme oblohou lávkami souhvězdí prašných
před vlastním stínem ku rannímu slunci jako jepice
bez cíle, bez nitra, bez duše, bez svíce, bez chuti
abychom z jitra bez paměti slepě procitli do suti
svého království prázdní jako stránka osamělosti
prcháme setřást marnosti všední každodennosti
ke čtyřpísmennému pevnému bodu snad do dálky
krok sun krok tupě ve stádu jak pouští kudlanky
bloudíme po cestách kam radost nevstoupila
a za živa nelze se ubránit.

coded by 0×63

This entry was posted on Monday, July 26th, 2010 at 14:04 and is filed under Poetry_CZ, Public. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.