Slunce rozlité v černotu
smráká konečnou a potichou samotu
jen jedno letmé zasunutí
najde ji povalenou v trávě
voňavé letní usrknutí
ze stehen plačících na slámě
živoucí hořlavé nadechnutí
myšlenky vnadně letované
slova krutě svázaná do kozelce
kutají v alkoholovém opojení
jazyku utavenou polámanou hřídel
obvody lesknou se od potu, od soli
krystaly odráží letní ušklíbnutí
a sosáčky ve smrtícím tangu
překřičí třepot komářích křídel
mocný neslyšný utopený sten
koroze lapila sličnou orchidej
uzavřenou zpět do čtyř stěn
a poslední letní nadechnutí
odnáši ozvěna v dáli za kopcem.

coded by 0×63

This entry was posted on Wednesday, September 1st, 2010 at 21:45 and is filed under Poetry_CZ, Public. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.