Zalil jsem svěřený backup kytek alias odřezků pro případ, že rodiče padnou. I když geneticky se vlastně jedná o stejnou rostlinu. Umyl  hrnek od kávy a vyrazil do Prahy na letiště obohacen knihou o programováni v bashi. Dálnice zůstala ponechána v dáli bez incidentů a na vteřinu přesně jsem chytl bus na Terminál jedna po výstupu z metra na dejvický. Cestou jsem minul vzhledem bezďáka v mikině NIN, která pravděpodobně viděla celej svět. Je zajímavé pozorovat, jak se cesty našich stop různí a přitom v jádru jsou shodné. Nezbývá, než polknout s pocitem, že jsem stále demoverze člověka, co potkávám v očích, které míjím.

Dorazím na Terminál 1 a čas ukazuje dvě hodiny sezení na zadku s libovolnou doplňující činností z omezeného spektra aktivit. Volím kávu, ale ještě předtím v rámci low budget tripu navštívím nedávno zřízenou Billu abych si dal k obědu bagetu. Ceny na pražském letišti nevídané. Čekání uteče jako voda a za chvíli se valím k bráně A7.

Projdu bezpečnostní kontrolou, přičemž již přesně vím, která má část pípá, takže mě slečna s bezpracným úsměvem nechává projít. Zadek posadím na jednu z posledních volných laviček a otvírám knihu. Když po chvilce zvednu oči, tak koho to nevidím. Kousek opodál stojí Glen Hansard z The Frames. Tváří se nenápadně a nikdo ho buď nepoznal, nebo neměl dost odvahy ho pozdravit. Předbíhám pár lidí ve frontě, abych se dostal co nejblíž a jelikož se pořád kouká uplně jiným směrem, ťukám mu na rameno a potím pozdrav. Po tom co mě ujistí, že je to opravdu on, se pustíme do nevázané konverzace cestou k letadlu. Vyplývá, že letí od přítelkyně z Prahy zpět do Dublinu, přičemž já letím za přítelkyní z Prahy do Dublinu. Docela náhodička. Pak se bavíme o první show v Brně na Flédě, která pro mě byla jejich nejlepší. Glen vzpomíná, že to tam měl rád. Ptá se mě, jestli na něco hraju, tak utrousím kytaru s komplimentem. Vypadá trochu sklesle, tak se ho zdvořile ptám jestli je smutnej, přičemž se dovídám, že je jenom děsně unavenej. Pak se ještě bavíme během pár vět o Veuu, načež nás rozdělí různá sedadla v letadle. Popřejeme si šťastnej let a mířím na svoje místo v letadle.

Po odlepení od ranveje mě zaplavuje radost z takové milé náhody. Nedá mi to a při servisu letušek nakopnu svoji angličtinu na max a požádám jednu sexy blond letušku, jestli by mi neposkytla službu. Po strategickém naplánování po ní chci, aby se Glena zdvořile zeptala, jestli mu můžu koupit panáka whisky a jestli by mu nevadilo pokračovat v konverzaci. Následuje rozhovor s rozsvícenou letuškou ve stylu: “Wow! Glen from the Frames! Really? I didn’t noticed! Wow. Where does he sit?”. Po diskuzi s pravděpodobně šéf-letuškou mi řekne, že to sice udělat nemůže, ale že se ho můžu jít zeptat sám a pak jí mám dát vědět a whisku mi donese (jako kdybych tohle už nevěděl, ale byla milá). A taky, že Glen sedí u okna a nějakej chlap na sedadle do uličky tam překáží. Seberu odvahu a po skončení service se vydávám přes celé letadlo s nadějí, že si pokecám.

Glen kouká z okna a v uších pecky s potlačením šumu okolí. Sakra. Přece to nevzdám! Tak se k němu nakloním a pak si mě všimne. Ptám se ho, jestli si se mnou nedá whisku a zabalím to do zdvořilostního “nechci tě otravovat, ale fakt bych si ještě rád pokecal”. Na druhý pohled vypadá fakt unaveně, tak si říkám, že jsem vlezlej jak nějaká šílená fanynka, kterých má plný zuby. Mile se usměje a řiká, že nepije a taky se moc omlouvá, že musí pracovat na nějakým “homework”. Tak už jsem se chystal poděkovat a odejít, když v tom dodal, že klidně rád pokecá v Dublinu.

Štastnej jak blecha z toho, že ho uvidí možná i Veuu si jdu sednout a tlačítkem volám stevardku celou zvědavou, jak to dopadlo. Převyprávím jí rozhovor a pak si objednám Jameson aspoň pro sebe. Mám skoro celej let na to vymyslet pořádny otázky, a tak si na posilnění dávám ještě jednoho panáka, pouštím fitzcarralda a jde se na věc!

Po dosednutí na letišti v Dublinu se začnu cpát, ale po pár minutách vidím, že je to zoufale ztracený a že z letadla nevystoupím včas, abych Glena ještě dohnal. Stejně si říkám, že na mě nebyl vůbec zvědavej a je rád že tomu šílenci utekl. Vystoupím z rukávu a on tam stojí jako by se nechumelilo a čeká na mě s taškama v ruce, úsměv na tváři. Tak tohle jsem fakt nečekal. Jasně to ukazuje na to, že se necítí jako žádná celebrita, což vyplyne z pozdějšího rozhovoru. Cestou k pasové kontrole kecáme o jeho současným projektu a filmu the Commitments. O soulu a o Frames. O Dublinu. A taky prolítne pár otázek který zůstanou mezi náma. Projdeme pasovou kontrolou a Glen se ptá kdy dorazí Veronica a kam pak míříme v Dublinu. Nadhodím, že někde v centru poblíž Saint Patricks Cathedral a následuje další překvapení. Říká, že by si dal čaj a jestli mu pohlídám tašky, že nás pak hodí do města, jestli Veronica dorazí někdy brzo.
Tak tam tak stojím s taškama a volám Verče, za jak dlouho dorazí. Mezi tím pozoruju Glena, jež se dal do řeči s párem domorodců. Nechápu jak to dělá, ale pořád z něj čiší pohoda. Vrací se ke mě a za chvíli přilítne i vysmátá Verča doprovázená Glenovým “Isn’t that your gilfriend?”. Po přivítání je představuju a vyrazíme z příletové haly směrem k parkovišti.

Glen dopíjí čaj během čekání na Verči návrat z toalet zaplatí parkovací lístek. Až do teď jsem si myslel, že pojedeme taxíkem, ale ukazuje se, že nás vezme jeho autem až před barák, což vysvětluje i tu whisku. To je fakt zvláštní večer. Zabruslím s pár otázkama o skládání hudby a zjišťuju, že to vidím uplně stejně jako on. Hudba se neskládá, prostě z nás vypadne jako otisk konkrétního okamžiku a naprosto samovolně. Ptám, se jestli by mu nevadilo pár fotek, protože mi to asi nikdo nebude věřit. Pak se ho ptám na jeho víru a kde se v něm bere tolik radosti a shodneme se, že každej v něco věří a každej tomu dává jiné jméno.

Když dorazíme k zelenému Land Rover Defenderu omlouvá se, že smrdí naftou, protože si vezl nějakou na jeho loď. Udělám jedno rychlé foto pro Verunku a vyrazíme.

Posloucháme nějaké Dublinské rádio, které nikdo neposlouchá a ještě se nemáme divit, jestli hlasateli nerozumíme, že on prý taky někdy ne. Verča ho vyzpovídá z klubů v Dublinu a doporučuje Whelans. Po tom co se vypleteme z letiště se náš rozhovor ve třech přesune čistě k hudbě a to dost vášnivě. Dostaneme se k Nine inch nails, k Tangerine Dream ke Kraftwerk a Van Morrison, k Mogwai a pak zase k Pink Floydům a následně ukotvíme v post rocku. Evidentně ho povídání baví stejně jako mě, protože zastavuje aby si z kufru vyndal iPod a pustil nějaké jeho obzvlášť vypečené kousky pomocí adaptéru, což mě rozesmálo.

Rozbaluje pro mě zatím neznámou kapelkou Neu! a to konkrétně desetiminutovou skladbou z roku 1971 Hallogallo. Fakt pecka věc. Vzduchem prolétlo asi tucet dalších hodně dobrých kousků a pak se shodneme na tom, že album Spiderland od Slint je masterpiece a ještě se skrytým významem pro mě a Verču, což je zase dobrá náhodička. Stojíme 20 minut před barákem na zastávce pro autobusy a do éteru hraje jedna pecka za druhou a bavíme se o etnické hudbě jako zdroji inspirace pro Nin a Reznora. Prý k tomu časem taky dojdu, ale zatím se mi to moc nezdá. Když se rozezní Breadcrumb Trail a to s pořádnou parádou podáme si ruce a Glenovo “Get off my car!” nás vyprovodí z auta.

Dík za dobrej pokec Glene, jsi přesně takovej, jakýho jsem tě znal z koncertů a desek.

This entry was posted on Friday, March 18th, 2011 at 01:35 and is filed under Public, Travel. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.