Slunce rozlité v černotu
smráká konečnou a potichou samotu
jen jedno letmé zasunutí
najde ji povalenou v trávě
voňavé letní usrknutí
ze stehen plačících na slámě
živoucí hořlavé nadechnutí
myšlenky vnadně letované
slova krutě svázaná do kozelce
kutají v alkoholovém opojení
jazyku utavenou polámanou hřídel
obvody lesknou se od potu, od soli
krystaly odráží letní ušklíbnutí
a sosáčky ve smrtícím tangu
překřičí třepot komářích křídel
mocný neslyšný utopený sten
koroze lapila sličnou orchidej
uzavřenou zpět do čtyř stěn
a poslední letní nadechnutí
odnáši ozvěna v dáli za kopcem.

coded by 0×63

Bloudíme po cestách kam radost nevstoupila
žluklá hořkost pachem nám perutě provoněla
vezmu tě k ironii, přímo k rozcestí, vezmu tě
po bavlně a trní, milovat na střepech zrcadel budu tě
těch skel rozbitých a ulepených z vyhořelé vášně
horizont bez světel cení vybité z amalgamu zuby
jazyk v azylu a nikdo pláchnout neví jak a kudy
když vznítí se plachetnice v nádržích prázdných
prcháme oblohou lávkami souhvězdí prašných
před vlastním stínem ku rannímu slunci jako jepice
bez cíle, bez nitra, bez duše, bez svíce, bez chuti
abychom z jitra bez paměti slepě procitli do suti
svého království prázdní jako stránka osamělosti
prcháme setřást marnosti všední každodennosti
ke čtyřpísmennému pevnému bodu snad do dálky
krok sun krok tupě ve stádu jak pouští kudlanky
bloudíme po cestách kam radost nevstoupila
a za živa nelze se ubránit.

coded by 0×63

Světla pohasla,
svícen na zeď příběh zpívá,
bajku o bortícím se mýtu,
a tep je mrcha soupeřivá,
co nutí mě k smíchu.
Temnoto klapnutím dveří ukrojená,
ukřivděná a uražená,
temnoto slepě milovaná,
opratě života vrať mi zpět!
Vezmi si skutky co v sobě nosím,
i směr kterému nelze vyhovět.
Ztracená soudnost je křivě pozlacená
hrdost zmizela v slzách utopená
prozraď v čem liší se zlé a dobré,
za co v životě vděčíme jen sobě?
cestu pod chodidla načmárej mi zpět!

Navrať poslední můj dech
a do úst vlož mi slova obarvená
neb teď co písmeno to holá šeď
na rtech poslední doutná polibek.
Světla pohasla
ve vůni skomírajícího knotu
pohybu zbaven ležím tu nahý.
místnost oněměla.
Vpleten do rezavého plotu,
dny v křečích mne obcházejí
temnotou ukřivděné,
vrhají se bez nadechnutí
mezi križovatky světel,
tam v dálnicích nad parapetem
za závorou umlčených okenic,
tam u stropu musím bdít
v pavučině prázdnych rozhodnutí,
utkané z mesíčního svitu,
sbíram sílu a chuť dál žít.

coded by 0×63

Tam v tichu, kde mraky se stékají,
V křiku ulehá pláč k odpočinku
Hlasitě žadoním o jeden další den
Oči mé tající krásu neunesou dál
A přehrady nostalgie praskají
Neb hodiny neúprosně nám tikají
A tak dopíjím trpkého vína sklenku
Když temné hromy v dálavách šeptají
Příběh o snech který jsme zpackali

Zaslepeni prázdnotou obyčejnosti
Přehlédli kapku radosti z okamžiku
Co předčila by příkopy všech oceánů
Když v srdcích přetékal epos skutku
Naše myšlenky jen v kruzích bloudily
A doutnal hněv na polích smutku
Pro nevědomost z níž jsme se zrodili
Věčnost nás nečeká ukrytá v klíně
Potají minula schovaná ve vteřině
navždy vydechla my přesto dále sníme

coded by 0×63